Tajemné bytosti - Golem

Golem (hebrejsky: גולם) je v židovské mystice člověkem oživená socha. Takovýchto golemů je známo poměrně dost a ačkoli si golema většina lidí představuje jako oživenou sochu s podobou člověka, může mít i podobu jinou.

Slovo golem znamená v hebrejštině neúplnost, nedokonalost a takto byla také tato oživená bytost pojímána. Neměla vlastní myšlenky ani vlastní vůli, obvykle nemohla hovořit a pouze doslovně plnila příkazy svého pána. Víra v možnost stvořit věc vychází z přesvědčení, že dobří lidé mají tvůrčí sílu, která ovšem není taková jako síla Boží. Pojetí šému, který golemy oživoval, vychází z kabaly, neboť podle této nauky je možno zopakovat Boží tvůrčí čin s pomocí správné kombinace písmem Božího jména. Šém pak zpravidla byl pergamen, na němž byla magická slova napsána.

Představa stvoření lidské hliněné postavy člověkem a jím oživené proto, aby splnila uložený úkol, je ovšem prokazatelně mnohem starší: má svůj původ ve starověkém Egyptě, kde je literárně doložena v povídce ze 2. poloviny 6. století př. n. l. Pravděpodobně souvisí s vešetby hojně používanými od doby Střední říše.

Svým způsobem byl i Adam, první člověk stvořený z prachu, nejdříve golemem.

Stejně tak se objevuje motiv stvoření člověka bohem z hlíny (smíchané z krví jiného zabitého boha) v mezopotámských mýtech. Jistou podobnost by bylo možné vidět i ve východních rituálech „oživování“ soch Buddhů. Než je socha umístěna na své místo, je do jejích útrob vložen svitek s mantrou.

Podle pověsti, kterou zpracovali bratři Grimmové, se po oživení golema na jeho čele objevilo slovo „emet“, neboli pravda (písmena alef, mem a tav hebrejské abecedy). Pro znehybnění golema pak stačilo smazat první písmeno z tohoto slova, čímž vzniklo slovo „met“, jehož význam je „mrtvý“. Takto byl dle legendy umrtven chelmský golem, kterého vyrobil rabín Elijahuem. Golem velikosti malé sošky, která nabývala po pánově příkazu přirozených rozměrů, svého pána přerostl a rabi tak nebyl schopen dosáhnout mu na čelo a golema znehybnit. Poručil tedy, aby mu golem zavázal botu. Obr se ochotně sklonil a rabi smazal písmeno. Náhle umrtvené tělo padlo k zemi a svou vahou rozdrtilo i rabína.

Tajemné bytosti - Hydra

Hydra - (latinsky Hydra) je v řecké mytologii dcerou stohlavého obra Týfona a Echidny, napůl ženy, napůl hada. Sama je obluda s hadím tělem a devíti dračími hlavami.

Svého přemožitele našla lernská Hydra až v hrdinovi Héraklovi. Její zabití bylo zároveň splněním druhého úkolu, který Héraklovi uložil král Eurystheus a byl to úkol nad lidské síly, pro normální smrtelníky nesplnitelný. Héraklés k plnění tohoto úkolu vzal s sebou lioláa, syna svého nevlastního bratra Ífikla. To proto, že i Hydra měla svého pomocníka, obrovského raka s ostrými klepety.Žila v bažinách u města Lerny v Argolidě. Ničila okolí, lidé proti níc nezmohli, protože z jedné useknuté hlavy vyrostly hned dvě. Jedna z jejích devíti hlav byla dokonce nesmrtelná.

Souboj s Hydrou zahájil Héraklés tím, že za lernskými bažinami zapálil les a tak odřízl Hydře ústupovou cestu. Poté si v plamenech rozžhavil šípy a jimi zahájil souboj. Hydru to rozdráždilo, vrhla se na Hérakla, ten jí usekl hlavu, kterou však ihned nahradily dvě nové. Obrovský rak se zakousl Héraklovi do nohy, Ioláos ho však pohotově zneškodnil. Hydra se po zabitém rakovi ohlédla, toho využil Héraklés, vytrhl hořící strom a upálil jí hlavu tak, že na jejím místě se nová již neobjevila. Tak se postupně stalo i ostatním hlavám, včetně té nesmrtelné. Ohořelé zbytky těla Héraklés zakopal hluboko do země, rozsekal tělo Hydry a v její žluči si zakalil šípy. Rány jimi způsobené byly nezhojitelné.

Hydra z řeckých mýtů přetrvává ve jméně nejdelšího souhvězdí. V literatuře je hydra synonymem obludnosti, nestvůrnosti (hydra války, hydra fašismu), proti které se postavit je nekonečný zápas.

Sourozenci Hydry byli:

• Orthos - dvouhlavý pes
• Kerberos - tříhlavý podsvětní pes
• Sfinx (Řecko) - obluda se ženskou hlavou, lvím tělem a ptačími křídly
• Chiméra - obluda s tělem lva, vprostřed kozy, vzadu draka, dštila oheň třemi tlamami

Tajemné bytosti - Yetti a Upíři

Yetti

Yetti nebo-li Sněžný muž je tvor, který se údajně vyskytuje v Himalájích, má prý ale i "bratrance" v jiných vysokých pohořích, např.v Severní Americe (tam se mu říká Bigfoot), v Kanadě (sasquatch), Mongolsku, Sibiři a Kavkazu (alma), ale i v Austrálii (yowie).

Nejčastější jsou stopy, které se nepodobají otiskům nohou žádných jiných horských zvířat. Roku 2003 byla dokonce v permafrostu v pohoří Altaj objevena zachovaná obrovská končetina pokrytá srstí. Testy ukázaly, že je několik tisíc let stará a že v řade charakteristik připomíná lidskou končetinu.

Existují i lidé, kteří neviděli jen stopy, ale i Yettiho samotného. Jsou to nejčastěji horolezci, dobrodruhové a místní horské kmeny (např. Šerpové). Podle popisů je Yetti většinou 2-2,4 m vysoký (ale může být i menší nebo větší), tělo porostlé dlouhými chlupy, chodí vzpřímeně, ruce má dlouhé až po kolena a nohy naopak krátké a jistě je velmi silný a rychlý.

Co se týče bigfoota, roku 1967 natočil Američan Roger Patterson nedaleko Bluff Creeku v Kalifornii. Film známý pod názvem Pattersonův Gimlin film ukazuje postavu big foota, který se pomalu pohybuje od potoka, v němž stál, k nedalekému lesu. Film byl přijat s rozpaky, objevily se četné úvahy o tom, že jde o podvrh, ale nepodařilo se jeho pravost zpochybnit a dokázat, že jde skutečně o podvod. Dokonce se objevila i teorie, že tohoto big foota vytvořil Jonh Chambers, maskér vědecko-fantastického filmuPlaneta opic. Ten nařčení tvrdě odmítl.

V Mongolsku možnou existenci tzv.almů zkoumá i místní univerzita v Ulánbátaru. Někteří vědci zde jsou přesvědčení, že jde o pozůstatky neadrtálské populace, která v mongolských horách dodnes přežívá.

Australský yowie byl poprvé spatřen až roku 1981, ale od té doby už bylo nahlášeno přes 3 200 stop a setkání s ním. Svědci ho popsali jako až 3 metry vysokého chlupatého tvora podobného člověku, který se živí klokany.

Nejčastější vysvětlení jsou, že jde o druh medvěda nebo lidoopa, což je asi nejpravděpodobnější. Někteří lidé si však dokonce myslí, že jde o druh lidí, kteří se během evoluce oddělili od linie následného Homo Sapiens, tedy nás. Také může jít o tvora, který skutečně až donedávna existoval, ale byl vyhuben dřív než jsme ho stačili poznat.

A nakonec trochu dobrodružnější historka, která se prý odehrála roku 1924 v Kanadě. V roce 1924 v lesích nedaleko kanadského Vancouveru unesla údajně skupina obrovitých bytostí Alberta Osmana, který tam stanoval. Ve spacím pytli ho tito tvorové vláčeli mnoho hodin. Byli čtyři. Podle Osmana připomínali napůl člověka, napůl obrovskou opici. Osman byl jejich zajatcem celých šest dní. Podařilo se mu uprchnout, až když jeden z tvorů, který ho hlídal, snědl jeho tabák a udělalo se mu z něj zle.

Upíři

Upír (vampýr) je mytologická bytost, v pozdější době oblíbená hlavně v hororech a fantasy. Na upíry věřili zejména lidé v jihovýchodní Evropě-Srbové, Rumuni, Bulhaři...

Upíři jsou spojeni hlavně s pitím lidské krve, kterou potřebují k přežití. Ten, koho kousnou svými špičáky a sají mu krev, se také stává upírem. U starých Slovanů se však mohl stát upírem i sebevrah, zemřelé nepokřtěné dítě nebo kriminálník, osoby zemřelé nepřirozenou záhadnou smrtí, pohřbené bez obřadů, ale i živí lidé.

Měli vzhled lidí bez kostí nebo bez nosu, červené oči, v bulharských pověstech se mohli přeměňovat ve zvířata. Ženy-upírky jsou naopak velmi krásné, bledé, s havraními vlasy. Aktivní jsou v noci, světla a slunce se bojí. Podle pověstí žili ve hrobech a rakvích, ptž jsou nemrtví. Mají dokonalejší smysly než lidé, zejména noční vidění a čich. Pohybují se letem-buď levitací nebo v převtělení za netopýra.

Nejznámějším "upírem" je hrabě Dracula, který žil v 15.stol. v Rumunsku. Je to skutečná postava, ale spíše to byl jen krutý panovník a ne upír, ale legenda o něm je stále slavná.

Obvyklá obrana proti upírům je vbodnutí kůlu do jejich srdce, kříž a svěcená voda nebo česnek.

Na několika místech byla objevena pohřebiště, kde se našly mrtvoly, které byly probodnuté kůlem, zasypané kamením, zamotané do rybářských sítí, měli zacpaná ústa nebo useklou hlavu. Pravděpodobně šlo o lidi, které jejich sousedé považovali za upíry a zabili je a pohřbili tak, aby se nemohli dostat z hrobů. Taková pohřebiště se našla i v Česku, například v Lahovicích u Prahy a také v Čelákovicích u Prahy, kde je nalezl pan Zmek na své zahradě při kopání vodovodu roku 1966. Zkoumáním se zjistilo, že stáří pohřebiště spadá do 10.-11.stol. Polovina zemřelých podle zkoumání kostí zemřela v mladém věku (kolem 20 let) a nenašly se stopy po tom, že by zemřeli při nějaké epidemii, šlo o silné zdravé lidi. Na tehdejší dobu byly jejich kosti velké a robustní. Někteří měli špičaté zuby. U všech mrtvých byly prokazatelně provedeny protiupírské zásahy.

Tajemné bytosti - Draci, Jednorožci, Vlkodlaci

Draci

Draci jsou mytologická zvířata, která najdeme v mnoha dávných historických pramenech v různých zemích. Je zajímavé, že v různých krajích se popis a přístup k drakům liší. U nás jej známe (především z pohádek) jako nebezpečné zvíře, které je potřeba zabít zatímco v jiných zemích je drak posvátný a jeho zabití bylo přísně trestáno. Některé neevropské země měly představy o dracích jako o hodných a lidem pomáhajících tvorech. Stejně tak i jejich vzhled je rozmanitý. Někteří draci byli popisováni s více hlavami, v Číně měli zásadně jen jednu. Stejně tak se lišil počet nohou nebo jestli měli křídla.

Je možné, že představy o dracích byly ovlivněny hady a ještěry. Latinské slovo draco nebo dracónis znamená i had. V akkadské říši byl drak zasvěcen nejvyššímu bohu a byl vyobrazován v podstatě jako kříženec hada a ptáka Noha. Našly se totiž archeologické vykopávky s jeho podobou. Chetitský drak Illujanka byl patrně první, který žil v jeskyni. Draci se objevují i v Bibli, ale nejpopulárnější byli v Číně. Nejprve se uctívali jako mořský bůh, později jako tažné zvíře pro vozy bohů, jejich služebníci nebo strážci pokladů. V čínské mytologii se dělily 4 skupiny draků-nebeští, pozemští, draci-duchové a draci-strážci pokladů.

Dnes se draci vyskytují ve fantasy (literatura, PC hry) nebo sci-fi. V Anglii v době krále Artuše byli draci v různých barvách symboly znepřátelených zemí. Vlajka Walesu si dodnes ponechala symbol červeného draka. Objevovali se i v heraldice (na erbech šlechticů), u nás to byly např. erby Hada z Proseče, Hájka z Robčic nebo Obešlíka z Lipultovic. Město Trutnov zas získalo název podle hrdinského drakobijce Truta.

Jednorožci

Jednorožec je bájný tvor, symbol dobra, čistoty a panenství. Považuje se za božskou bytost a ochránce lesů a stromů.

Vzhled: Je to tvor podobný koni nebo antilopě. Má bílou barvu, ale objevují se i zmínky o zelených či černých jednorožcích. Mláďata se rodí se zlatou srstí a až v dospělosti se jejich barva mění do stříbrné a bílé. Hlavním poznávacím znamením je šroubovitý roh s magickými schopnostmi. Jsou rychlí, plaší a vznešení.

Roh: Má magické schopnosti, např.očistit vodu a půdu, které se dotkne. V rozemleté podobě je ochranou proti všem jedům a také jako lék. Dodnes mnoho lékáren má v symbolu jednorožce nebo jeho jméno v názvu.

Povaha: Jednorožci jsou velmi plaší a lidem se vyhýbají. Jsou mírumilovní, ale když je někdo rozzlobí nebo jim chce ublížit dokážou být silnými protivníky. Komu se však poddá je mladá panna. Nebojí se dát jí hlavu do klína a klidně usnout.

Výskyt: Objevuje se v mytologii národů u Středozemního moře (zejména Řecka), ale také v mytologii čínské. V Číně se dokonce jednorožci střeží zašlápnout brouka či mladou trávu (říká se mu tam ťi-lin).

Černý jednorožec: Ve fantasy se objevuje většinou po boku čarodějů a válečníků. Nemá magické schopnosti, ale jsou neuvěřitelně silní s velkými a těžkými kopyty a rohem jako zbraní. Jsou podobní fríským koním.

Symboly a heraldika: Jednorožec se objevoval v erbech mnoha slavných rodů jako znak cti a čistoty, např. německého básníka Schillera a erby vladyků z Běškovic, Pokratic, Liboslavi, Újezda či Lukavec. V symbolu ho má i městečko Třešť anebo Skotsko, kde je štítonošem. Také je symbolem již zmiňovaných lékáren a Neviditelný růžový jednorožec je ústřední božstvo proslulé parodie na teismus.

Realita?: Jednorožce prý viděly slavné osobnosti jako Alexandr Veliký, Cézar a Čingischán. Existují o nich i zmínky v prastarých zdrojích, např. jeden řecký lékař, který roku 416 př.n.l. navštívil perský dvůr napsal, že v Indii žije zvíře větší než kůň s bílou srstí, tmavorudou hlavou, tmavě modrýma očima a cca 45 cm dlouhým rohem. Plinius st. se v 1 st.n.l. zmiňuje o zvířeti (mocerovi), které má uprostřed čela dlouhý černý roh. Kronikář Jerome z Tours se zmiňuje o povaze jednorožců a jejich náklonnosti k pannám. Sporadicky se zmínky o těchto nádherných zvířatech objevovaly ještě v 17.st. Skeptici tvrdí, že kdyby jednorožci opravdu existovali, musela by být aspoň jedna kostra v nějakém muzeu. Navíc při současné úrovni poznání přírody je nepravděpodobné aby na něj ještě nikdo nenarazil a třeba ho nevyfotil, tak jako např. Yettiho.

Vlkodlak

Vlkodlaci se poprvé objevili ve středověkých germánských a slovanských pověstech. Tehdejší lidé si tím pravděpodobně vysvětlovali krvavé útoky vlků (zvlášť těch nakažených vzteklinou), lykantropii, onemocnění, která způsobují nadměrné ochlupení člověka a mohlo docházet i k hromadným halucinacím, které způsobovala paličkovice nachová v žitě (tedy chlebu, který vesničané pekli).

Podobně jako u upírů, věřili lidé v několik možností jak se člověk může stát vlkodlakem. Mohla to být např.určitá doba narození (třeba za úplňku 24.prosince) nebo způsob narození (když se člověk narodil s již vyrostlými zuby nebo nohama napřed), dále se vlkodlak mohl narodit z pohlavního styku ženy s upírem či vlkem a přímým stykem (pokousání nebo vypití vlkodlačí moči). Hodní vlkodlaci vznikli, když je zaklel čaroděj. Stejně tak neškodní byli vlkodlaci, kteří vznikli z mrtvého člověka přes jehož hrob přeběhl pes, kočka nebo kohout.

Člověk se přeměňuje ve vlkodlaka za úplňku.

Lykantropie, název, který se v souvislosti s vlkodlaky také používá je psychiatrická diagnóza spočívající v tom, že si pacient myslí, že je lykantropem. Vyskytuje se zejména v hororech a fantasy. Postižení lidé se v určitých fázích měsíce mohou přeměnit ve vlka, medvěda nebo kočkovitou šelmu popř.mají v tu dobu silnější smysl typický pro tato zvířata (čich).

Tajemné bytosti - Hybridi

KENTAUŘI-Napůlkůň napůl člověk. Byli tonezkrotní a divocí tvorové, které se nikdo neodvážil osedlat a byla čest se na ně posadit.Mnozí pod vlivem vína páchali násilné činy, ale kentaur Cheirón byl velmi moudrý a proto se stali i symbolem mužnosti, statečnosti a síly. Cheirón se díky své moudrostistal učitelem mnoha řeckých hrdinů, učil je zejména tělesné zdatnosti-lukostřelbě, hodu oštěpem, zápasu, běhu, jízdě na koni.Vychovával také slavného hrdinu Iásona a když ten odjížděl na lodi Argo hledat zlaté ráno, šel mu Cheirón zamávat na rozloučenou. Také byl vychovatelem Achillea, kterého učil lovu, odvaze, skromnosti, vyznat se v léčivých bylinách, připravovat léky, ale i zpěvu a hudbě. Achilleův odjezd do trojské války Cheirón oplakal. Dále byl jeho žákem např.Héraklés, který ho pak nešťastnou náhodou poranil otráveným šípem. Rána nešla vyléčit a Cheirón se zřekl své nesmrtelnosti. Cheirónův příběh zpracoval ve své knize Kentaur spisovatel John Updike jako paralelu k příběhu z americké současnosti.Zajímavostí o kentaurech je, že musí jak běžnými potravinami naplnit svůj lidský žaludek tak trávou koňský žaludek, proto dlouho trvá než se najedí.Kentaur se objevoval na erbu Matěje z Vykrantic.

HARPYJE-Ve starém Řecku byly personifikací bouře a mračen. Ve středověku se začaly popisovat jako zlé bytosti, které škodí lidem. Také se změnila jejich podoba-nejprve byly vyobrazovány jako ženy s křídly, pak jako bytosti s ptačím tělem a hlavou mladé ženy nebo dívky a nakonec s hlavou staré ošklivé ženy.Jejich rodiče byli Élektra a Thaumás. Ve starověké mytologii se uváděly 4, ale např.Dante ve své Božské komedii jejich počet nijak neomezoval.V heraldice byly zobrazovány jako nestvůry –orel s dívčím obličejem, poprsím a orlím krkem, tělem a pařáty. Ve znaku ji má např.obec Čejov na Pelhřimovsku.

SATYROVÉ-Patří mezi polobohy, ale zároveň i lesní a horské démony. Byli průvodci boha vína Dionýsia a boha Pana, který měl také napůl lidskou a napůl zvířecí podobu.Satyrové byli zobrazováni jako napůl člověk napůl kozel, s rohy, oháňkou a kozlíma nohama, kučeravými vlasy, tupým nosem a špičatýma ušima.Byli veselí, prostopášní, milovali víno, tanec a hudbu-hráli na flétnu, sýrinx i dudy. V mytologii jsou často ztotožňováni s mužskou sexuální silou, občas vyobrazení s erekcí. V podstatě však byli zbabělí.U nás je jejich vzhled možná podkladem k pověstem o čertech, naše představy o vzhledu čertů jsou podobné vzhledu satyrů.

Tajemné bytosti - Sfinga, Fénix, Pegas

Sfinga

Sfinga (nebo sfinx) je bájná bytost s lvím tělem a beraní, sokolí nebo lidskou hlavou. Nejstarší doklady Sfingy jsou známy ze starověkého Egypta, odkud se dostala do řecké mytologie. Nejznámější je socha sfingy v egyptské Gíze a mýtická thébská sfinga z Řecka.
Nejslavnější egyptská sfinga (v Egyptě totiž existuje mnoho jejích vyobrazení-např.Růžová sfinga nebo sfingy z vesétských chrámových komplexů v Karnaku a Luxoru) byla postavena asi ve 3.tisíciletí př.n.l. za vlády panovníka Rachefa na Gízské plošině a je to největší socha vytesaná z jednoho kusu kamene na světě. Je 74 m dlouhá, 6 m široká a 21 m vysoká. Není zcela jasné, koho zobrazuje. Podle egyptologů je obrazem panovníka Rachefa, stavitele druhé největší pyramidy. Původně se jmenovala Sešep-anch en-Rachef, neboli Obraz žijícího Rachefa.
Průběhem času utrpěla mnoho poškození. První, kdo ji opravoval byl v 15.stol. př.n.l. faraon Thutmose IV.Chybí jí např.asi metr široký nos. Velmi rozšířená legenda tvrdí, že jí ho ustřelili Napoleonovi vojáci v průběhu jeho tažení do Egypta. Tato informace je však nepravdivá, protože existují obrazy Sfingy z doby před Napoleonovým tažením, které ji zobrazují bez nosu. Egyptský historik al-Makrízí připisuje zničení nosu súfijskému fanatikovi jménem Muhammad Sa'im al-Dahr, který byl rozhořčen tím, že prostí rolníci uctívají Sfingu, aby tím zlepšili svou úrodu. Sa'im al-Dahr byl poté pověšen za vandalismus. Zničení nosu se mělo odehrát v roce 1378.
Přes všechny snahy památkářů je Sfinga ve velmi špatném stavu. Podílí se na něm zejména prosakování splaškových vod z nedaleké vesnice a znečištěné káhirské ovzduší. Taktéž rekonstrukce, která proběhla v 80. letech minulého století napáchala více škody než užitku. Nevhodně použitý cement způsobil to, že začal opadávat včetně vápencových částí Sfingy. Cement totiž narozdíl od přírodního vápence není tolik prodyšný. Vědci se v současné době snaží volit vhodnější druhy materiálů.

V řecké mytologii je velmi známá tzv.thébská sfinga. Po matce Echidně zdědila ženskou hlavu, po otci Tyfónovi dračí ocas a měla lví tělo podobně jako její sestra Chiméra. Seděla na skále před branami města Théby a číhala na kolemjdoucí poutníky. Těm pak dala hádanku. Když neznali správnou odpověď, hned je sežrala. Hrdina Oidipus se rozhodl s příšerou skoncovat a proto přišel před městskou bránu.
Sfinga mu položila otázku: "Kdo chodí někdy po dvou, někdy po třech a někdy po čtyřech nohách-a když chodí po čtyřech je nejslabší?" Oidipus bez váhání odpověděl. Zklamané Sfinze to však nestačilo a nechtěla ho propustit, dokud neodpoví i na druhou otázku: "Kdo jsou dvě sestry, z nichž jedna se zrodila z druhé a druhá z první?"
Oidipus odpověděl i na tuto hádanku. Rozzuřená Sfinga se vrhla ze skály dolů a zabila se.
Od té doby žili Thébané svobodně a požádali Oidipa, aby se stal jejich králem.
Odpovědi na otázky Sfingy jsou: 1)Člověk, protože chodí po čtyřech když je dítě, po dvou, když je dospělý a s holí, když je starý. 2)Den a noc. (Ve starém Řecku den a noc byla dvě ženská božstva).

Fénix

Podle starověkého řeckého historika Hérodota žil v Egyptě bájný pták Fénix. Byl to podivuhodný pták: měl orlí tělo, purpurové a zlaté peří a obyvatelům slunečního města zvaného Héliopolis se ukazoval jednou za pět set let. Když Fénix pocítil blízkost smrti, obalil se do jakéhosi zámotku z myrhy a kadidla, z něhož se pak zanedlouho znovu zrodil: položil se na oltář Slunce, kde jeho kouzelný zámotek shořel. Z toho vzniklo úsloví "znovuzrodit se z vlastního popelu jako Fénix". Fénix se stal symbolem nesmrtelnosti, který si v podobě Krista později osvojila i křesťanská tradice. Ostatně se vyskytuje také v mnohých pohanských pověstech. Tvrdilo se například, že jeho peří, údajně nepotopitelné, používaly víly při vytváření plavidel, které jim umožňovalo plavit se po mořích bez nejmenšího nebezpečí i v nejprudších bouřkách.

Pegas

Pegas je v řecké mytologii bílý okřídlený kůň, syn boha moří Poseidóna a Medúsy. Vyprávění o jeho původu se liší-podle jednoho vyskočil z těla své matky když jí Poseidón uťal hlavu, jiná verze vypráví, že vyskočil ze země na níž dopadla Medúsina krev.
Jeho druhem byl hrdina Bellerofontes, který ho zkrotil pomocí kouzelné uzdy, kterou mu darovala bohyně Athéna. O dobrodružství, která spolu zažili, vypráví mnoho příběhů, např. Bellerofontes s Pegasovou pomocí zabil obludu Chiméru a přemohl divoký kmen Amazonek. Bellerofontes se po svých úspěších začal cítit jako bůh a chtěl s Pegasem vzlétnout na Olymp, což rozzlobilo nejvyššího boha Dia a za trest nechal Bellerofonta z Pegase spadnout, ten pak ztratil rozum a zůstal chromý. Pegas byl proměnen v souhvězdí, sídlil v blízkosti Dia a nosil jeho hrom a blesky.

Runy - Germánský futhark prostý

Runy jsou germánským znakovým písmem, které se dochovalo na zbraních a sponách z 2. století n. l. Většina znaků vznikla pravděpodobně odvozením ze severoetruské abecedy používané mezi 5. stoletím př. n. l. a 1. stoletím n.l. Podle jiných teorií se vyvinulo z řecké alfabety, případně římské majuskule. Původní runová abeceda neboli Starší futharkmá dvacet čtyři znaků, z nichž patnáct je odvoditelných právě z etruského (respektive latinského) písma. Okolo roku 800 n. l. se objevily další dvě varianty runové abecedy: anglosaský futhork, který zvýšil počet znaků na 28 a později až na 33 a vikingský futhork, který runy naopak zredukoval na 16 znaků.

Runová abeceda se dělí do tří rodin nebo skupin písmen zvaných aettir (aetty, v singuláru aett), pojmenovaných podle jejich počátečních run: Fehu, Hagalaz a Tiwaz. Starší futhark je tedy rozdělen do tří skupin po osmi. Toto dělení se dochovalo i u pozdějších abeced, i když už runy nemohly být rozděleny stejnoměrně.

Slovo runa znamená ve staré angličtině, staré němčině a příbuzných jazycích záhadu nebo tajemství a jeho význam zůstal zachován v anglickém archaickém výrazu pro šeptání - 'round' či 'rown'. Slovo runar znamená ve staroseverštině magický znak. Nejstarším zdrojem, ze kterého známe názvy jednotlivých run, je Vídeňský kodex z roku 800.

Mýtický původ run popisuje zejména severská báseň Výroky Vysokého neboli Hávamál. Část básně zvaná Runatálpopisuje Ódinovu iniciaci. Devět dní a devět nocí visel na stromě světa, jasanu Yggdrasilu, proklán vlastním kopím, bez jídla a pití. Po devíti dnech objevil runy, s křikem je uchopil a přivedl na svět.

Znak	Písmeno	Název	Překlad názvu	Význam
	f	Fehu	dobytek	energie, bohatství, nové začátky
	u	Uruz	zubr	síla, vitalita, transformace
	th	Thurisaz	thurs (obr)	vůle, reaktivní síla, Thór
	a	Ansuz	bůh předků	mysl, já, Ódin, komunikace
	r	Raido	jízda	jízda, stezka, rozum
	k	Kaunaz	pochodeň	tvořivost, formování, umění
	g	Gebo	dar	dar, oběť, pohostinnost
	w	Wunjo	radost	radost, harmonie, pohoda
	h	Hagalaz	krupobití	krize, stres, bouře
	n	Nauthiz	nouze	nouze, zkouška
	i	Isa	led	stažení, klid, ticho
	j	Jera	rok	dobrá úroda, oslava, cykly roku
	y	Eihwaz	tis	strom světa, život a smrt
	p	Pertho	schránka na losy	šance, synchronicita
	z	Algiz	los	komunikace, nebezpečí
	s	Sowulo	slunce	cíl, dobrá rada, úspěch
	t	Teiwaz	bůh Týr	vítězství, právo, rovnováha
	b	Berkana	bříza	osvobození, uvolnění, znovuzrození
	e	Ehwaz	kůň	týmová práce, přátelství, důvěra
	m	Mannaz	člověk	uvědomění, probuzení, potenciál
	l	Laguz	jezero	životní síla, uzdravení, urychlení
	ng	Ingwaz	bůh Ing	ukrytí, oddělení, těhotenství
	o	Othala	dědictví	domov předků, pohoda
	d	Dagaz	den	paradox, syntéza, vědomí